All-of-a-piece urban design

Průchod valem Prašného mostu

All-of-a-piece urban design
Jelení příkop, Praha, Česká republika
Průchod valem Prašného mostu Průchod valem Prašného mostu Průchod valem Prašného mostu Průchod valem Prašného mostu Průchod valem Prašného mostu Průchod valem Prašného mostu Průchod valem Prašného mostu Průchod valem Prašného mostu Průchod valem Prašného mostu Průchod valem Prašného mostu
architekt: AP Atelier (Josef Pleskot, Jana Kantorová, Jitka Svobodová, Jiří Trčka, Zdeněk Rudolf, Isabela Grosseová)
investor: Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97, Správa Pražského hradu
celková rozloha (m²): 505
rok zahájení: 1996 (studie)
rok ukončení / plán: 2002 (realizace)
investice / předpokládaná: 30 mln. Kč
předpokladaná investice: 15 - 20 mln. Kč
iniciátor: tehdejší prezident ČR Václav Havel
statická kancelář: Kříštek, Trčka a spol. s.r.o.
ocenění: 2003 – cena Miese van der Rohe – finalista, 2004 – Brick Award – hlavní cena

autorský popis projektu

zdroj: Rozhovor s Ing. arch. Josefem Pleskotem
zdroj: Rozhovor s Ing. arch. Michaelou Štádlerovou
zdroj: Bez tmy není světlo a bez světla architektura, říká architekt Pleskot | e15.cz
zdroj: Průchod valem Prašného mostu | stavbaweb.cz
zdroj: Doktorská disertační práce «Lokální architektura v globalizovaném světě», PhDr Jana Tichá
zdroj: ŠÉPKA ARCHITEKTI
zdroj: Průchod valem Prašného mostu | archiweb.cz
zdroj: Cesty Josefa Pleskota | ceskatelevize.cz
zdroj: Jelení příkop Pražského hradu | hankakrejbichova.cz
zdroj: Jelení příkop má bohatou historii | idnes.cz
zdroj: Pražský hrad – Jelení příkop | praguecityline.cz
zdroj: Cena Miese van der Rohe poprvé v Praze | docplayer.cz

Před popisem projektu je důležité se krátce podívat do historie a pochopit, proč byl projekt zadán.

Jelení příkop byl již od založení Pražského hradu využíván k obranným účelům. Pak dnešní severní předpolí, zvané dříve Bruska, ovládly vinice. Za vlády císaře Rudolfa II tento prostor sloužil k chovu jelenů, odtud pak pochází jeho název. Chov jelenů údajně skončil za francouzské okupace Prahy v polovině 18. století. Také je vhodné zmínit, že v 16 st. pro spojení Pražského hradu s nově budovanou Královskou zahradou s letohrádkem byl postaven Prašný most jako dřevěný na šesti kamenných pilířích. Po válkách most byl natolik poškozen, že blíže k 18. st. byl na jeho místě zbudován mohutný násep o délce asi 90 metrů s tunelem (tzv. Tereziánskou štolou) pro potok Brusnice, který předtím byl úplně volný. Tento sypaný val rozdělil příkop na horní část o rozloze přes 3 ha a dolní část o velikosti více než 5 ha. Za prezidenta Masaryka v horní části se chovali medvědi až do druhé poloviny 20. st.

Následně, o více než 200 let později, z iniciativy tehdejšího prezidenta Václava Havla v rámci myšlenky propojení města a hradu, došlo k opětovnému spojení obou částí příkopu. Pan prezident procházel se areálem a údajně se chtěl projít také Jelením příkopem. Stanul proti náspu pod Prašným mostem a řekl, že by bylo dobré, aby se pod mostem dalo znovu projít.

K řešení tohoto úkolu byla v roce 1993 vypsána veřejná soutěž «MOST – SOUČÁST MĚSTA» pro zájemce do 35 let. Hlavním kritériem při posuzování bylo: «originalita navrženého konceptu nepotlačující účel stavby avšak nalézající takové soudobé řešení, které nechá vyniknout zakomponování mostu do celkového prostředí tak, aby se most stal prostředím obě části lokality skutečně spojujícím a nikoliv rozdělujícím.» Autoři se mohli rozhodnout pro úpravu terénního valu (prostup tunelem, zkultivování povrchu, odstranění plotů) nebo pro nový most. První cenu Jaromíra Krejcara získali Ing. acad. arch Jan Šépka a Ing. arch. Michaela Štádlerová. Vítězné projekty se vydaly dvěma zcela odlišnými cestami.

Paní architektka Michaela Štádlerová celou úlohu pojala kontextuálně resp. kulturně – historicky. Nechtěla na místo nahlédnout jako na «haldu odpadků a suti», kterou je nutné odstranit, aby se tvůrčí počin nového mostu stal jasným. Mimo jiné «halda odpadků a suti» bezprostředně souvisela s tereziánskou přestavbou a bez ní by tato nebyla v minulosti možná. Dnes po více než dvou stoletích je srostlá se svým okolím. Zároveň se Michaela Štádlerová bránila řešení prostupu tunelem, což jí připadalo jako počin, nepřinášející do území další hodnotu. Proto volila tedy prostup valem v jeho plné výši, ideálně s odhalením části původních kamenných pilířů. Val «rozetla» betonovými opěrnými zdmi konvexně prohnutými tak, aby se délka prostupu perspektivně zkrátila. Na horním křížení «toku vody a lidí» vytvořila pro pěší novou vyhlídku směřující do údolí Brusnice s vizuálním akcentem katedrály.

Na rozdíl od Michaely Štádlerové si pan architekt Jan Šépka dovolil druhou možnost řešení tohoto zadání: násep prostě odtěžit a příkop překlenout mostem, který tu ostatně kdysi býval. Když v 16. století Ferdinand I. budoval Královskou zahradu v severním předpolí hradu, nechal postavit most, který umožňoval snadný přechod Jeleního příkopu a přístup do rekreačního zázemí hradní rezidence. V souvislosti s budováním fortifikací byl most následně zpevněn náspem, který rozdělil Jelení příkop na dvě části. Obnova mostu zrušením valu byla myšlenka hodná revoluční doby: za několik set let splynul násep s prostředím příkopu natolik, že by ho nezasvěcený návštěvník mohl považovat za přírodní terénní útvar.

Soutěž nepřinesla požadované výsledky a pár let nato oslovil pana architekta Josefa Pleskota ředitel Správy Pražského hradu, architekt Ivo Koukol, s myšlenkou propojit obě části příkopu tunelem. Tehdejší prezident měl důvěru k architektu, kterému bylo tehdy asi 44 let a který měl v té době již vlastní ateliér a za sebou řadu projektů, včetně rekonstrukce Lvího dvora v areálu Pražského hradu. Tuto důvěru k panu Pleskotovi můžeme vidět i v naší době, kdy současný prezident Petr Pavel uvažoval o tom, že Pleskot se může stát architektem komplexu Pražského hradu.

Vznikla tak cesta, která umožňuje příchod návštěvníků z Klárova přes kamenné opěrné zdi Opyše podél Chotkovy silnice do Dolního Jeleního příkopu. Dále tato cesta pokračuje směrem podél Brusnice po stávajícím chodníku, kde se napojuje do průchodu pod valem Prašného mostu a za ním na cesty v Horním Jelením příkopu. Tak je možné dojít do samého konce Horního Jeleního příkopu, do prostoru tzv. Bažantnice, nebo až k severní bráně Pražského hradu. Cílem celého projektu je umožnit pohyb chodců v celé délce jedinečného přírodního útvaru Jeleního příkopu, a zpřístupnit tak areál Pražského hradu touto zcela netradiční soustavou cest.

Tvar

Původní návrh počítal s ražením celého tunelu, ale během realizace došlo ke změně. Prvních deset metrů se nakonec neprorazilo, ale hloubilo se je z povrchu. Tato změna vznikla až při tvorbě realizačního projektu, kdy statici od firmy Metrostav navrhli větší množství ražení. To vedlo k tomu, že vchody do portálu mají hranatý tvar, zatímco samotný tunel pokračuje ve vejcovitém tvaru s třímetrovým prostorem pro plynulý přechod mezi oběma formami.

Co se týče volby této zvláštní vejcovité formy tunelu, existuje pro to několik důvodů. Za prvé, architekt, inspirovaný svým dětstvím, kdy rád procházel pod železničním náspem s podobným vejcovitým tvarem, chtěl vytvořit dojem přechodu mezi světy. Za druhé se Josef Pleskot snažil dosáhnout pocitu bezpečí, kterému by hranatý tvar nepřispěl, protože může svými ostrými tvary a lomem světla hluboko pod zemí vyvolávat strach.

Vliv tvaru tunelu na emoce lidí se odráží i v dalších počinech architektonického týmu, konkrétně v mírném pocitu napětí, kterého je dosaženo proměnlivou šířkou průchodu, kdy zúžení vyvolává mírný strach a další rozšíření díky měkčímu vejcovitému tvaru navozuje pocit klidu. Tento dojem nebezpečí v optimální míře připomíná proces pohybu v otevřeném přírodním prostředí, který v tomto místě panoval, když byl potok Brusnica zcela volný.

Materiál

V této části je více než v jiných vidět, jak je světlo pro architekta důležitou součástí, protože «světlo vytváří architekturu». Proto byla zamítnuta varianta ponechat tunel v betonu, v jeho syrovosti, ve prospěch inovativně kladené cihly na výšku, která dobře odráží světlo. Architekt ověřoval toto chování světla pomocí fyzického modelu a také získaných zkušeností z pobývání ve studni.

Navíc toto uspořádání cihel připomíná výplet proutěného košíku – důvěrně známý pocit, který rovněž podporuje pocit bezpečí.

Zachování

Projekt nejen zachoval přírodní a historické prvky, ale také je zdůraznil.

Za prvé, průchod je trasován identicky s průběhem bývalé Tereziánské štoly, která vedla vodu Brusnice pod náspem Prašného mostu.

Za druhé, byl otevřen pohled na původní sloup. Pro zamezení klaustrofobické atmosféry byla plánována šikmá štola, která by otevřela výhled na Mihulku a přivedla světlo do středu tunelu. Prezidenta napadlo, že by uprostřed mohlo vzniknout «náměstí», avšak samotné slovo «náměstí» architektovi v tomto kontextu nevyhovovalo. Tak začalo uvažování o odhalení původního mostního pilíře uvnitř tunelu, ale obavy památkářů z možného poškození cihlové podpory po staletí zasypávaného pilíře tuto myšlenku zbrzdily, až ji hlavní stavební inženýr Jiří Ružička na základě vlastní intuice znovu oživil. Jeho návrh na rozrážku bokem s odhadem nákladů kolem dvaceti pěti tisíc byl s potěšením přijat i ze strany Správy Pražského hradu.

Za třetí, rekultivace potoku byla navržena tak, aby umožnila přirozený přechod vody do existujícího koryta Brusnice a spojení s existujícími cestami. Architekt Josef Pleskot tuto myšlenku vnímal jako sdílenou cestu s vodou – průchod, který jsme vytvořili nejprve pro vodu a následně pro nás.

Složitost

Za prvé, architekt musel přilákat lidi nejen do podzemí a na místo, kde se stýkají dvě hranice: hranice areálu a hranice mezi částmi hradby, ale také na místo, kde se stýkají dvě hranice: hranice hradního komplexu a hranice mezi mezi Dolním a Horním příkopem.

Za druhé, z «díry v zemi», jak sám pan architekt svůj projekt jmenoval, se musel vytvořit v ne zcela architektonickém projektu architektonický příjemný prostor, kam se nebojíte vrátit a znovu jej projít.

Ocenění

2003 – cena Miese van der Rohe (cena Evropské Unie za současnou architekturu) – finalista. Smyslem soutěže je podpořit tvořivost v současné architektuře a zdůraznit přínos evropských architektů k rozvoji profese a uplatnění nových architektonických konceptů a technologií. Účast architekta v této soutěži by byla nemožná bez institucí (Česká komora architektů, Obec architektů) a českých expertů, jednou z nich byla právě paní doc. Ing. arch. Irena Fialová.

2004 – Brick Award – hlavní cena. V soutěži rozhoduje kvalita, originalita i funkčnost. Oceňují se díla, která vyjadřují kontinuitu v práci s cihlou a uplatňují nový, kreativní přístup v jejím využití jako osvědčeného stavebního materiálu.

Ocenění je nejen fyzické, ale také uznání, konkrétně zmínky o tomto projektu v zahraničních knihách, například:

  • «Contemporary Landscape Architecture» – 50 projektů prezentovaných v této knize ukazuje především návrhy nových prostor a úspěšnou obnovu dalších, které dříve měly zcela jiné využití;
  • «Detail in Contemporary Residential Architecture» – kniha představuje více než 50 nedávno dokončených a nejvlivnějších stavebních projektů mnoha nejuznávanějších světových architektů a analyzuje technický a estetický význam detailů ve vývoji moderní architektury v letech 2000-2005.

studentská recenze projektu

Daria Krasnolutska, 01/2024 U6 2023 – Průchod valem Prašného mostu

Tunelování v čase

Most, průřez, tunel – to jsou tři varianty, jak by mohlo vypadat propojení Dolního a Horního Jeleního příkopu, které by umožnilo pohyb chodců v celé délce jedinečného přírodního útvaru.

Před hodnocením projektu průchodu valem Prašného mostu jsem si položila dvě důležité otázky. Zaprvé, proč byla ze všech navržených možností řešení tohoto úkolu vybrána právě varianta tunelu?

Most byl jednou z variant nabídnutých ve veřejné soutěži v roce 1993, v níž dva projekty získaly 1. cenu Jaromíra Krejcara. První cena byla udělena nápadu prof. Ing. ak. arch. Janu Šépkovi, který navrhoval odtěžit násep a příkop překlenout mostem, který tu ostatně kdysi býval. Když jsem procházela Jelením příkopem poprve, jako cizinka jsem si neuvědomila, že násep není součást přírodního útvaru, ale historie spojená s úpravou mostu v důsledku válek. Tato myšlenka by mi pokazila dojem z mimořádného zážitku průchodu Jelením příkopem, který má vysokou hodnotu jak přírodní pro nezasvěceného návštěvníka, tak historickou pro znalého člověka.

Druhou cenu získala Ing. arch. Michaela Štádlerová s myšlenkou průřezu valem v jeho plné výši až k Prašnému mostu, kde měla být vyhlídka směrem ke katedrále a Dolnímu Jelenímu příkopu. Návrh byl velmi zajímavou kombinací mostu a tunelu, ale podle mého názoru stále výrazně zasahoval do okolního prostředí a nezapadal do historického kontextu. Místo toho by působil zcela novým dojmem, což se odráží ve výšce průchodu a použití betonu jako materiálu.

Zadruhé jsem se ptala, zda návrh tunelu, který byl realizován, splňuje všechny požadavky na výjimečné prostředí Jeleního příkopu? Odpovim bez prodlení: ano.

Protože architekt na projektu pečlivě pracoval a následně realně ověřoval působení jednotlivých myšlenek, se jeho týmu podařilo vytvořit průchod tak, že je lidem prijemný. Tunel nepotřebuje nápis „neboj“, který má Žižkovský tunel v Praze díky zvolenému tvaru, světlu, materiálům a jejich vzájemnému spolupůsobení. Přestože v zadání byl uveden obdélníkový tvar tunelu, Josef Pleskot použil vejcovitý tvar vzhledem k tomu, že hranatý tvar se stropem má široký rozsah stínů, vytváří tmavá zákoutí a prudké přechody, což by zase pod zemí vyvolávalo pocit nebezpečí. Pocit strachu ovlivňuje i materiál, takže místo betonu s jeho syrovostí byla zvolena zvláště kladená cihla, která jednak připomíná známou asociaci pleteného košíku, a tedy i pocit bezpečí, a jednak se na výpletu dobře odráží světlo.

Důležité je také pochopit, že architekt chtěl v příjemné míře dosáhnout pocitu napětí. K tomu přispívá proměnlivá šířka průchodu, kdy zúžení vyvolává až lehký strach, ale nasledné rozšíření díky měkčímu vejčitému tvaru navozuje pocit klidu. Napětím architekt navozuje dojem pohybu v realném přírodním prostředí, kde nevíte, co můžete očekávat, což je přesně to, co lidé na tomto místě cítili, když byl potok Brusnice zcela volný.

Největší dojem na mě udělala pozornost věnovaná historickým a přírodním hodnotám. Zaprvé vybudování průchodu v místě bývalé Tereziánské štoly, zadruhé odhalení původního kamenného pilíře Prašného mostu a zatřetí rekultivace potoka a s tím i vytvoření cesty blízké vodě. Pro mě jako studenta z Ukrajiny, který bohužel vidí mnoho příkladů ničení historických či přírodních památek kvůli zisku z dalšího obytného komplexu, má toto nejvyšší cenu.

Přestože je tento projekt stejně starý jako já, i dnes si myslím, že je to to nejlepší, co tam mohlo vzniknout.

Ráda bych zakončila slovy Josefa Pleskota: „Nechal bych to tak, jak to je“. S tím naprosto souhlasím.

odkazy a zdroje

Přihlásit

Zapomenuté heslo?

Registrovat

Obnova hesla

Zadejte uživatelské jméno nebo e-mailovou adresu, e-mailem obdržíte odkaz pro vytvoření nového hesla.