Renovation

Restaurační Komplex VIKÁRKA

Renovation
Vikářská 39, 119 00 Praha 1-Hradčany
Restaurační Komplex VIKÁRKA Restaurační Komplex VIKÁRKA Restaurační Komplex VIKÁRKA Restaurační Komplex VIKÁRKA Restaurační Komplex VIKÁRKA Restaurační Komplex VIKÁRKA Restaurační Komplex VIKÁRKA
architekt: prof. Ing. arch. LADISLAV LÁBUS, Hon. FAIA; Ing. arch. David Mareš; Ing. arch. Martin Matiska
investor: EURORESTA s.r.o.
celková rozloha (m²): 843
rok zahájení: 2000
rok ukončení / plán: 2005

autorský popis projektu

zdroj: Architektonický ateliér Lábus; 20.3.2000; Projektová dokumentace; In: Archiv Pražského Hradu, Praha

Vikárka je složitým komplexem restauračních zařízení vklíněných do historických zdí několika domů stojících u paty Katedrály. Ve stínu její autority i samotné stavební podstaty se za dnešní neosobně jednotnou úpravou fasády Vikárky nachází kapacita přes 1000 m2 společenských a odbytových restauračních ploch různého charakteru. Problém Vikárky a jejího naplnění je, jak se o těchto plochách dozvědět, jak je nabídnout, jak přimět jejich uživatele překonat bariéru fasády i řešení vstupů a využívat je nejen ke společenským akcím a konzumaci, ale i k nalézání atraktivních, ale klidnějších prostorů, zákoutí a alternativních cest Pražského hradu. Provozování Vikárky se při tomto přístupu snoubí se snahou SPH o oživení Hradu.

Při návrhu interiéru budou v souladu s uvažovaným charakterem sortimentu a gastronomického zaměření provozoven Vikárky na českou kuchyni, ryby a zvěřinu hledána taková řešení, která podporují “pražskost“ prostředí Pražského hradu a Vikárky samotné. Naplnění tohoto záměru znamená skloubit na první pohled protikladné vlastnosti prostorů pražských restaurací. Nenápadnost a samozřejmost s žádanou, očekávanou a vyhledávanou svébytností a příjemnou, zapamatovatelnou atmosférou. Pokud se nadřadí jedna z jmenovaných vlastností, nezaloží se ona atmosféra nebo se naopak utopí v příliš předstíraných neživých iluzích.

IDEA PROJEKTU. Vikárka může Hradu a jeho návštěvníkům nabídnout místo odpočinku v samém srdci hradního areálu a vzhledem k různorodému charakteru a atmosféře jednotlivých provozů uspokojit širokou škálu klientely. Běžné i více náročné turisty i místní obyvatele a zaměstnance Hradu. Má provozy vhodné pro individuální i supinové využití. Ve večerních hodinách, kdy se nejvýrazněji projeví dnešní téměř monofunkční využití hradního areálu a návštěvnost Hradu výrazně opadá, přispěje k oživení Hradu pořádáním společenských večírků, hostin a podobných akcí. Různorodost provozů a prostorů založená stavebním fondem bude podporována architektonickým řešením a dále rozvíjena v úrovni interiéru.

Vikárka může Hradu nabídnout ještě víc. Leží v klíčovém bodě, který je komunikačně značně přetížen, což mění Vikářskou ulici díky uzavřenosti Vikárky a ostatních domů na průchod bez živé atmosféry. Zatímco jižní strana třetího nádvoří Pražského hradu měla v historické i novodobé podobě více či méně reprezentativní charakter, Vikářská ulička už podle svého jména není součástí hradního nádvoří prostorově ani funkčně. Byla prozaicky živou ulicí, tvořila zázemí Hradu a katedrály. Současná úprava fasád, uzavřenost okenních otvorů, odtrženost vstupů od úrovně chodníku, procházení kolem nevyužívané rampy odnímá uličce zbytky její atmosféry a obytnosti. Zprovoznění Vikárky ve smyslu předpokládaného projektu na jedné straně sleduje oživit prostředí ulice a na druhé umožňuje snížit její zatížení posilováním paralelních cest po Hradě např. přes Slévárenský dvůr k Mihulce a po případném zprůchodnění parkánu i u Mockerových domů, kolem Jiřského kláštera až do Zlaté uličky.

studentská recenze projektu

Vojtěch Janoš, 01/2024 U6 2023 – Tendence: Zárodky proměny Pražského Hradu

VIKÁRKA, Restaurační Komplex

Vikárka je komplex restauračních zařízení ležící v několika objektech u paty Katedrály svatého Víta. Historicky se jednalo, jak název napovídá, o domy Vikářů, kteří katedrálu zpravovali a měli díky tomu jistá privilegia. Nejzásadnější výsadou bylo právo vařit pivo, udělené samotným císařem Karlem IV. již v roce 1347. Tato skutečnost do velké míry definovala novověkou budoucnost Vikárky. Kolem roku 1845 zde byl založen hostinec, který v přerušovaném provozu funguje do dnes.

Přestavba Vikárky je zásadním elementem proměny Pražského Hradu po pádu komunistického režimu. Zpřístupnění areálu Hradu znamenalo naprostou změnu z hlediska provozu a v množství i složení uživatelů. Hrad se stal ze dne na den nejen turistickým lákadlem, ale také integrální částí města, která začala sloužit jak turistům, tak Pražanům. Nedílnou součástí je v takovém případě pohostinství, ve kterém Vikárka hraje nezastupitelnou roli.

Bezprostřední blízkost katedrály je v tomto případě výhodou i prokletím restauračních zařízení. Jedna z nejvýznamnějších památek v republice sice přitahuje nemalé množství návštěvníků, ale bere na sebe také veškerou pozornost, která by jinak padla i na okolí. K tomuto problému přispívá také vzhled fasády a forma vstupů do restauračních objektů, vyplívající z původně odlišného využití. Právě s tímto problémem „Jak nabídnout a jak přimět uživatele překonat bariéru fasády?“ se architektonické studio LÁBUS ve svém návrh zabývá poměrně rozsáhle. Návrh architektů Lábus, Mareš a Matiska se snaží tuto problematiku vyřešit změnou designu schodišť, zpřístupňujících jednotlivé podniky. Místo orientace kolmo na ulici je otáčí o devadesát stupňů a přidávají před samotné vstupy podesty, která dokonce v jednom případě slouží i pro umístění stolků. Bohužel musím konstatovat, že na mě osobně tato změna má téměř opačný efekt. S myšlenkou propojit podniky více s ulicí naprosto souhlasím, ale nová schodiště vytváří silnou lineární překážku, která pro mě, jako uživatele posiluje pocit koridoru, který mě místo k zastavení vybízí k rychlému průchodu. Původní schodiště vytvářela sérii zákoutí, která nabádala k pozastavení a umožňoval vymanění se z proudu frekventované trasy. Domnívám se, že změna orientace schodišť by mohla fungovat, pokud by zmiňované podesty byly výrazně větší a poskytovaly plnohodnotné venkovní posezení. Taková změna by však nabourala původní identitu Vikářské ulice a malebnost jednotlivých domků. Motivaci za rozhodnutím architektů tedy rozumím, ale musím konstatovat, že uvízli na půl cesty a kýženého výsledku zdaleka nedosáhli. Rekonstrukce interiéru se obešly bez větších stavebních úprav a jejich cílem bylo podtržení pestrosti prostor, které komplex nabízí. Velmi oceňuji rozhodnutí, nepropojovat vše do jednoho podniku, ale naopak zachovávat unikátnost jednotlivých místností a nabízet tak širokou škálu atmosfér a typů servisu.

Prvek, který dle mého názoru dokonale ukazuje kontrast mezi přístupem z devadesátých let a tím dnešním je návrh oken. Zatímco tým pod vedením Ladislava Lábuse nahradil původní špaletová okna okny novými s méně výrazným členěním a pouze jednou vrstvou zasklení, tak rekonstrukce z roku 2019 navrací tuto změnu do původního stavu. Velmi silný koncept propojení interiéru s dominantou Katedrály odstraněním bariéry dvou oken, skvěle zacílil na jednu z nejzásadnějších hodnot stavby. Přestože se takto snížila historická autentičnost, tak byla úprava v kontextu své doby dobrým rozhodnutím, podporující celkovou koncepci přestavby. Právě tento konflikt mezi funkcí a historickou nedotknutelností ve mně vyvolal silný dialog o správnosti dnešních metod, které často upřednostňují slepý návrat k historii před všemi ostatními aspekty. Zpytuji tedy svědomí a uznávám, že má často negativní představa o “divokých devadesátkách“ vyžaduje bližší přezkoumání.

odkazy a zdroje

Přihlásit

Zapomenuté heslo?

Registrovat

Obnova hesla

Zadejte uživatelské jméno nebo e-mailovou adresu, e-mailem obdržíte odkaz pro vytvoření nového hesla.